PORTÁL NA PODPORU UČŇOVSKÉHO ŠKOLSTVÍ A ŘEMESEL

Co byl a jaký význam měl kdysi vandr?

Mladí tovaryši, kteří procházeli v průběhu vandru městy, aby se zde ucházeli o dílo, tvořili jakýsi mezistupeň v dílenské hierarchii. Mladý řemeslník totiž nebyl ještě "hotovým" tovaryšem, tím se stával až získáním zkušeností. Tehdejší řemeslnická terminologie měla pro něj specifické označení, které dnes vyznívá poněkud úsměvně, ale byla to běžná zvyklost; prameny v archívech se zmiňují někdy o "pacholku", "pacholeti" nebo "pacholeti vyučeném". Nalezli jsme v této souvislosti i "mládka" apod. Tovaryš, který již absolvoval vandr a úspěšně složil tzv. "mistrovskou zkoušku", se stával tovaryšem starším, dospělým a označoval se za usedlého, nájemného či přístavného tovaryše. Měl již určitá privilegia, která jej odlišovala od učedníků a čerstvých vyučenců bez potřebných praktických zkušeností. Například mohl chodit na veřejnosti ozbrojený řeznickým nožem (tzv. přínohou), kordem, případně tesákem. Mohl se také již i oženit, což ovšem mistři příliš nevítali a spíše jen strpěli.
Podniknout cestu na zkušenou, vandrovat po kraji byli vyučenci ve většině řemesel povinni, neboť jim to přikazovala cechovní statuta. V archívu se dochoval záznam pořízený jistým Mrkvičkou, pražským konvářem, v němž popisoval své vandrování po Moravě jako obvyklou proceduru, podniknutou roku 1500 po vyučení v oboru. Projít takovou zkušeností nebylo jednoduché, ale byla to nezbytná podmínka pro získání pozdější mistrovské pozice. Kandidát s touto perspektivou musel předložit list dokazující, že byl řádně vyučen, případně i osvědčení, že je svoboden od poddanství, a ukázat některý nástroj svého řemesla. Bez těchto dokladů by byl považován za tuláka. Při hledání "díla" byli vandrovní tovaryši zpočátku odkázáni jen sami na sebe, teprve později jim při dohazování volného místa pomáhaly tovaryšské spolky.
Vandrovník na své cestě využíval pohostinství, které mu poskytovaly útulky, zvané herberky či cechovní hospody, kde nacházel nejlepší informace o volném "díle". Jak to v takové hospodě, kde vandrovníci byli vítanými hosty, vypadalo, nám barvitě vylíčil Z. Winter ve své knížce o "zlaté době" měst v Čechách: "Když pak v 16. století měli tovaryši své spolky a snad všude svoje hospody, vešel příchozí tovaryš do hospody a poptal se, který mistr na tu chvíli by potřeboval tovaryše. Hospodský nebo hospodská mluvili ke každému tovaryši °pane synu°, začež tovaryši museli říkati hospodskému °pane otče° a jeho ženě °paní matko°." Když tovaryš ukázal hospodskému své doklady, poslal hospodský pro "starší tovaryše, a ti po obřadném přivítání, jež kořeněno řemeslnými hesly a příslovími, a po připití dovedli vandrovního příchozího k mistru, jemuž příchozí musel vinšovati štěstí a se poctivě poručiti. Pak se smluvili o čas služby a mzdu..." Tolik Z. Winter v knize o vývoji řemesel v Čechách od počátku do 16. století.
Přijatý tovaryš (usedlý, či nájemný, nebo přístavný) byl současně s přijetím do dílny vřazen také do mistrovy rodiny jako jejich dočasný člen. U mistra měl byt, stravu (mistr sedal u oběda a večeře se svými tovaryši u jednoho stolu), také otop, světlo a prádlo. V oněch časech ještě bylo alespoň do určité míry pěstováno jakési patriarchální řemeslné přátelství mezi mistrem jakožto podnikatelem a tovaryši jako jeho zaměstnanci; že mistr a tovaryši si nebyli navzájem zcela cizí a že pracovali společně v jedné místnosti, názorně ilustruje náš obrázek.
Mistr byl spoluodpovědný za dobrou morálku, způsoby a disciplinovaný přístup tovaryše k práci. "Takž byl mladík nucen veselí své i pudy všelijak krotiti a vpravovati ve formy slušné," píše Z. Winter a dodává, že za tuto závislost se mu dostávalo mistrovy osobní ochrany a zastání v nemoci či při ublížení na zdraví, což bylo v tehdy běžných potyčkách velmi častým jevem. V roce 1570 byl zaznamenán případ tovaryšské neplechy, při níž mečířští tovaryši "zpivše se... škopky před domy převraceli a toho, kterého provázeli (šlo o rozloučení s odcházejícím kolegou), zsekali a hned bezmála půl hlavy mu uťali" (Z. Winter). Vyskytly se i případy - i když asi nepříliš hojné -, že mistr ve svém posledním pořízení pamatoval na slušného a pracovitého tovaryše. Tak se stalo, že platnéř Janek, řečený Legát z Platnéřské ulice v Praze, odkázal svému tovaryši Petrovi "červený kabátek".

(Zdroj: Kovak 12/2006)