PORTÁL NA PODPORU UČŇOVSKÉHO ŠKOLSTVÍ A ŘEMESEL

Modul s tímto téměř „facebookovským” názvem je součástí projektu ŘEMESLO ŽIJE! OD SAMÉHO POČÁTKU. Bariéry, které přes snahu všech zúčastněných na straně podniků, škol, státních orgánů, zřizovatelů, cechů a profesních společenstev a dalších partnerů objektivně i z jiných příčin v minulosti vznikly, se projevují zejména dnes, kdy čelíme ekonomické stagnaci a kdy dochází k rapidnímu poklesu počtu patnáctiletých. Jejich důsledkem je snížení počtu žáků hlásících se do učebních oborů až na hranici ekonomického minima, ale také disproporce na trhu práce, kde mizí a chybí jednotlivé profese i celé skupiny profese. proto je jedním z důležitých cílů projektu soubor prostředků, snažících se tyto bariéry překonat a zajistit přímou návaznost výchovně-vzdělávacího procesu na středních školách a plného zapojení absolventů do produkčních procesů v zaměstnavatelských organizacích.

Hlavní připravované a realizované aktivity:

• Hlavní překážky ve spolupráci středních škol a podniků
• Workshop „Ekonomické a právní překážky ve spolupráci zaměstnavatelů a středních škol
• Odborná konference „Zaměstnavatelé v komunikaci se středními školami”
• Vztažené cíle Plánu dlouhodobé podpory učňovského školství a řemesel v hlavním městě Praze v letech 2009 – 2013
• Výcvikové polygony praktického vyučování v podnicích i středních školách Střediska vrcholového řemesla a pravidla pro jejich podporu

Hlavní překážky ve spolupráci středních škol a podniků

Osamostatnění středních odborných učilišť bylo dosaženo hlavního záměru zákonodárce – tj. zachovat dané kapacity v majetku státu (a později samosprávných institucí) pro zajištění výchovy a vzdělávání v době, ve které se daly u transformujících se státních podniků předpokládat hluboké strukturální změny a s vysokou pravděpodobností i procesy zcizování majetku k ekonomicky podmíněným nebo ekonomicky motivovaným převodům.

Tento v zásadě administrativní krok prokázal v následujícím období řadu pozitiv. Zejména ve výchovně vzdělávacím procesu došlo k významným změnám, směřujícím k uplatnění priorit z oblasti pedagogických zásad. Jednotlivé školy byly nuceny vyrovnat se se změnami svého faktického postavení v konkurenci ostatních škol a nemalým pozitivem se v této souvislosti stalo i formování jejich řídícího systému v čele s novými nebo nově se prosadivšími manažery. Ne jejich schopnostech mimochodem dodnes stojí nejen celá řada skutečných úspěchů, ale i neformálních vazeb, které tito lidé dokázali vytvořit a rozvíjet směrem k podnikatelské sféře. Bylo by však chybou zakrývat, že oddělení středních odborných učilišť (později středních škol), přineslo zejména z dlouhodobého hlediska celou řadu negativních jevů. Tyto důsledky se pak v praxi projevují zejména jako systémová disproporce trhu práce, kde úplně chybí nebo jsou vysoce nedostatkové celé skupiny řemeslných profesí, zatímco jiné jsou díky tomuto stavu předimenzovány. Kromě toho existuje proklamovaná i skutečně pociťovaná nespokojenost zaměstnavatelů s absolventy středních škol, a to nejen s úrovní jejich kompetencí, ale i s jejich občanskoprávním postavením. Společným důsledkem je poměrně malá ochota podnikatelů řešit rozvoj lidských zdrojů prioritně prostřednictvím škol a tedy i malá ochota investovat do této oblasti. Nejzávažnějšími negativními projevy oddělení škol od podniků jsou následující:

Nesoulad mezi nabídkou a poptávkou

Od samého počátku se však projevovaly i negativní doprovodné jevy, na které poukazovali kritici uvedeného řešení od samého počátku. Jedním z nejzávažnějších je faktická změna na straně poptávky. Na základě ustanovení školského zákona (před i po jeho novelizaci v roce 2008) a prováděcích vyhlášek ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy je financování neinvestičních výdajů středních odborných učilišť (dnes středních škol) založeno na úhradě tzv. normativů z prostředků státního rozpočtu (dnes prostřednictvím veřejných rozpočtů samosprávných vyšších územně správních celků), tedy částek stanovených jako průměrný náklad na výuku jednotlivého žáka v příslušném oboru. Úhrada stanoveného normativu vyplývá ze zákona a je příjmem školy, kterou žák navštěvuje. Obecně se pro tento způsob ujalo označení „financování na hlavu”.

Klientem školy a nositelem poptávky tím ovšem přestává být budoucí zaměstnavatel tohoto žáka, ale abstraktní společenský subjekt, byť tento subjekt současně reprezentuje nezpochybnitelné právo žáka na svobodnou volbu způsobu a druhu vzdělávání.

Praktickým důsledkem této určité deformace tržních vztahů (při vědomí, že ve školství a ve vzdělávání mají tržní principy vždy specifický charakter) je skutečnost, že

• střední školy vyučují obory a v nich počty žáků, u nichž uplatnitelnost na trhu práce není směrodatným a zásadním měřítkem
• průběh, obsah ani metodika výchovně – vzdělávacího procesu nevycházejí systémově přímo z praxe, ale jen  z možnosti větší či menší míry kooperace mezi zaměstnavateli a školami a
• evaluace úspěšnosti tohoto procesu je prováděna nikoliv zaměstnavatelem jako odběratelem, ale v rozhodující míře samotným vzdělávacím zařízením (s tím, že účast tzv. odborníků z praxe se v zásadě připouští) a je na prozíravosti jejich představitelů a na jejich osobních vztazích, jak velkou váhu účast odborníků ve skutečnosti má.

Vzdalování se školního prostředí od skutečné praxe

Osamostatnění středních odborných učilišť bylo dosaženo Doprovodným jevem může být faktické vzdalování se školní laboratorní praxe od skutečného stavu techniky, technologií a ostatních produkčních faktorů. Stále více a více jsou slyšet stížnosti ze strany zaměstnavatelů, že absolventi středních (ale i jiných) škol často po ukončení prakticky kontinuálně vstupují do mnohdy i dlouhodobé rekvalifikace.

Je pochopitelné, že celý problém je založen zejména na schopnosti škol sledovat a reagovat na změny techniky a technologie jednotlivých oborů a samozřejmě také na schopnosti investovat finanční prostředky na pořízení moderní techniky. Je nepochybné, že možnosti škol jsou v tomto případě značně omezené, byť existuje nemálo případů, kdy prostřednictvím individuálních smluv s podniky a nadstandardních osobních vztahů disponují školy mnohdy unikátními prostředky. Řada ředitelů středních škol však dnes otevřeně konstatuje, že problém zaostávání za praxí leží také (nebo spíše častěji) v oblasti softwaru, tedy u učitelů technických a odborných předmětů a učitelů odborného výcviku a v jejich odborných kompetencích. Příčinou je samozřejmě mzdové ohodnocení ve veřejném sektoru, které je ve srovnání s podnikatelskou sférou mnohdy málo motivující, ale i nedostatek a omezený sortiment možností dalšího profesního vzdělávání v podnicích nebo u výrobců či dodavatelů technologií.

Pokles atraktivity učňovského školství

Dalším z faktorů, které jsou způsobeny vztahem škol a podnikového prostředí a které negativně ovlivňují zájem o učňovské školství, je devalvace řemesla ve vnímání veřejnosti obecně.

Moderní doba, která do popředí stavěla „nové profese” založené na fungování tržního mechanismu (management, leadership, marketingová komunikace apod.) spojené současně s odlišným chápáním úspěchu a prospěchu, odsunula řemesla a učební obory kamsi na okraj společenského zájmu a prestiže.

Své sehrály různé stereotypy a mýty, spojené s řemesly, např. mýtus o tom, že řemeslu se vyučí každý, a tak do ”učení” chodí jen ti méně pilní a méně chytří, že řemeslo omezuje možnosti dalšího profesního vývoje, že je špinavé a také špatně placené. Podstatnou měrou takovému vnímání napomohly i některá nepříliš šťastná vyjádření představitelů ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, např. sociálně demokratické ministryně Buzkové, která se při zdůrazňování vzdělanostního potenciálu společnosti dopouštěla explicitního distancování od nematuritních oborů jakoby neperspektivního typu vzdělání.

V zásadě se nejedná jen o devalvaci řemesel, ale zejména o podcenění manuální zručnosti vůbec. Na mnoha základních školách, zejména tam, kde je vzdělávací plán založen na projektu tzv. obecné školy, úplně vymizely hodiny polytechnické výchovy. I tam, kde byla zachována alespoň nějaká možnost praktického vyučování, bývá pod tlakem rodičovské veřejnosti obsah těchto hodin nahrazován namísto seznámení se se základními materiály a operacemi „něčím pořádným pro život”, jako je například technická angličtina nebo kreslení v programu CAD. Zjistit ve škole, že žák je zručný, že má vztah k manuální činnosti a že v této oblasti může být plnohodnotně úspěšný je tak prakticky nemožné a vazba na volbu řemesla jako budoucího povolání je založena výhradně na mimoškolních faktorech (rodinná tradice, mimoškolní činnost např. v rámci střediska volného času, působení profesních vzorů apod.). Výsledkem těchto vlivů je, že učební obory jsou obecně vnímány jako nouzová alternativa při volbě budoucího povolání, jakási zbytková varianta nebo varianta ze zoufalství. Za normální je považováno naopak jakékoliv vzdělání s maturitou, mnohdy pojaté též jako odložené rozhodnutí o definitivní rozhodnutí o budoucí profesi.

Malá motivace podnikatelů k angažování v učňovském školství

Tento negativní stav má tendenci prohlubovat se také tím, že podniky a další potenciální zaměstnavatelé nejsou dostatečně motivováni k přímé účasti na činnosti škol (v tomto případě škol poskytujících vzdělání s výučním listem).

Zásadními překážkami ze strany podnikatelů se zabýval i nedávný workshop, který zorganizoval MHMP ve spolupráci s Hospodářskou komorou HMP. V zásadě byly identifikovány čtyři hlavní oblasti, ve kterých by bylo potřebné odstranit překážky, které brání rozvoji spolupráce mezi školami a podniky

• systémová podpora výuky praktického vyučování a zejména odborného výcviku mimo prostory škol
• rozšíření legální možnosti účasti podniků na přímém financování škol – opět zejména praktického vyučování - nad rámec finančních prostředků přijatých od zřizovatele
• posílení prvků daňové stimulace změnou zákona 586/1992 Sb., o dani z příjmů zahrnutím přímého i nepřímého financování jako uznatelného výdaje, případně zvýšení 5% hranice pro odpočet ze základu daně pro dary poskytnuté středním školám
• vytvoření právního rámce vztahu mezi zaměstnavatelem a žákem střední školy.