PORTÁL NA PODPORU UČŇOVSKÉHO ŠKOLSTVÍ A ŘEMESEL

Josef Fábera - Fábera Systems s.r.o.

Josef Fábera, majitel firmy Fábera Systems s.r.o., si asi nikdy nepředstavoval, že ho jednou bude živit jeho vlastní zámečnictví. Tahle práce si ho našla sama a přitáhla si i jeho syna Martina.

„Jsem bývalý nádražák,“ vypráví pan Fábera svůj příběh o podnikání. „25 let jsem dělal na dráze. Abych uživil rodinu, šel jsem v roce 1975 na vedlejší pracovní poměr k OPBH jako zámečník. V devadesátém mi na OPBH řekli, že jestli chci pro ně ještě dělat, musím si vyřídit ohlášku. Tak jsem si to zařídil, ale stále jsem na hlavní pracovní poměr dělal na dráze. Soboty, neděle, noci… Z ohlášky byl najednou živnostenský list a práce stále přibývalo. Dokonce jsme k tomu začali dělat i kovovýrobu, mříže a podobně. Kamarád měl velikou zahradu, koupili jsme vojenský stan a v něm dělali. V létě to šlo, ale v zimě? Tak jsme koupili garáž. Práce se nabalovala, už jsme to ve dvou nestíhali, takže jsme museli vzít dalšího člověka. Já se ale pořád bál odejít z práce, vždyť jsem měl rodinu, dvě děti. Jenomže jsem začal být utahaný jako kůň a bylo třeba se rozhodnout, jak dál. Až tehdy jsem si uvědomil, že mě tahle práce vlastně uživí a v roce 1994 jsem definitivně odešel z dráhy.“

Práce přibývalo, i garáž začala být malá. Naskytla se možnost pronájmu prostor v objektu Thomayerovy nemocnice, který postupně zámečnictví zabralo celý. Zde sídlí zámečnictví dodnes. Poté, co syn pana Fábery nasbíral zkušenosti v jiném zaměstnání, šel pracovat k otci a jak už to tak bývá, i on měl hlavu plnou nápadů, co s firmou dál. Chtěl tzv. „na ulici“, blíž k lidem, někam, kde by mohl být i obchod. Opět zasáhla náhoda a otec a syn Fáberovi objevili volný obchod v Radotíně, na frekventované cestě přímo proti vlakovému nádraží. Tady otevírají v roce 2003 druhou provozovnu. V roce 2005 zakládají dceřinou společnost s ručením omezeným Zámečnictví Fábera, dnes Fabera Systems s.r.o., jejímž jednatelem a spolumajitelem je právě syn Martin.

Josef Fábera se také aktivně věnuje výchově učňů a má k tomu dobrý důvod.
„Tohle řemeslo se nikde nevyučuje, a když přijmu hotového člověka, je většinou zvyklý dělat jinak, než to vyžaduji já, takže ho stejně musím učit. Řekl jsem si tedy, že to zkusím s učni a ono to vyšlo. Z každého běhu se na učilišti vyberou dva tři kluci, kteří jsou ochotní chodit do práce, mají o to zájem a jsou šikovní a slušní. Musí to být slušní kluci, protože při téhle práci se dostáváte do choulostivých věcí. Člověk to, co se naučí, nesmí nikdy zneužít. Když si vezmete kluka po vyučení, musíte s ním sepsat smlouvu, dát mu alespoň minimální mzdu a učit ho. Ale nevíte, jaký je. Tři měsíce, celou tu zkušební lhůtu, se každý vydrží přetvařovat a chodit poctivě do práce… Zatímco když tu mám kluka rok a půl, to už o něm hodně poznám. Dám mu 50 korun na hodinu, ve škole by neměl nic, a já si ho omrknu. Když ho nechci, on se vyučí, skončí mu praxe a nejsme si nic dlužni. Když si ale vzájemně vyhovujeme, získám zaměstnance přesně podle svých představ. Tohle je ideální stav.

Snažíme se, aby se řemeslo dostalo na nějakou úroveň, aby se tu znovu vybudovala řemeslná čest a řemeslná hrdost. Aby byl člověk hrdý na to, že je mechanik, nástrojař, zámečník. Ale i lidé na to musejí začít slyšet. Kvalita je bohužel to poslední, co je zajímá. My se to snažíme, právě systematickou prací s mladými lidmi, dát dohromady. Snažíme se vrátit české zlaté ruce na tu úroveň, na které mají být. To ale v první řadě znamená, že ta vaše práce musí mít úroveň. Nesmíte někam přijet v otrhaných džínech a špinavém triku, s brašnou přes rameno… Kluci z učňáku vidí, že tu lidé chodí oblečeni ve stejnokroji, že jsou tu identická auta. Dostanou triko s nápisem Fabera a vědí, že patří do firmy a musí ji reprezentovat.“

Vybudovat si dobrou pověst je ovšem nikdy nekončící práce, vždyť i výrobce je potřeba neustále přesvědčovat, že má-li firma poskytovat jejich špičkové výrobky, musí sama zvládat také servis a nesmí být závislá na posílání oprav třeba do zahraničí a čekání na jejich vyřízení.

„Pracujeme například s elektronickými vložkami firmy Ikon z Berlína, kterými jsme osadili například Justiční palác. Ale museli jsme k tomu vyřešit i otázku servisu. Výrobce totiž hned na začátku striktně prohlásil, že servis dělají oni a my jim případné závady máme posílat. To jsme ale odmítli. My potřebujeme řešit závadu operativně. Potřebuji znát druh závady a umět ji odstranit. To pro ně v Ikonu bylo nepředstavitelné, to prý u nás nemůže nikdo zvládnout. Tehdy jsem jim musel vysvětlit, že nechceme zasahovat do elektronických částí nebo do pamětí zámku, ale do mechanické části. A jde to. Stejně fungoval i Rychnovský FAB, dnes FAB Assa Abloy, ten jsme si také museli vychovat. Systém generálního klíče bez možnosti jeho servisu přeci nepřicházel v úvahu. Mám-li bytové domy, jsem povinen zajistit bezpečnost, tedy situace, které je nutné řešit hned, jak nastanou a ne čekat 10 dní, až mi z Rychnova pošlou vložku. Pustili jsme se s nimi do boje a vybojovali si, že uvolnili know-how pro servisní střediska a proficentra. Museli jsme složit zkoušky z odborných znalostí a funguje to.“

Reprezentativní je i radotínská provozovna. Martin Fábera dbá na oblečení svých zaměstnanců, vyžaduje košile a ochotný přístup k zákazníkovi: „Pokud slušně vypadáte, zákazníci s vámi úplně jinak jednají. Když přijdou na krám, kde je člověk v otrhaném tričku a v kraťasech, určitě s ním zákazník nebude jednat s respektem. Proto já jsem tlačil na to, aby tady byli lidé v košilích.“ Dbá ale také na jednotný image firmy: od loga přes barevnost prodejny, jednotně označené automobily a stejné oblečení zaměstnanců, až po moderní a funkční internetové stránky, na kterých dokonce spustil i e-shop.

„Ani jsem netušil, že se náš e-shop tak chytí, ale kupodivu objednávky jsou, zákazníci se nám i vracejí. Zboží do e-shopu si tady i fotíme, aby to bylo co nejlepší. Se sjednocením designu i s oblečením mi pomohl kolega, který se marketingem zabývá. Vždy je lepší nechat si poradit od profesionála, protože to jsou věci, které člověka nenapadnou, ale na zákazníky působí velice dobře.“

A trendy v oboru?
„Jako ve všem, i tady do toho zasahuje elektronika, ovládání dotykové, kódové, čipy, karty,“ vyjmenovává Josef Fábera. „To je nepředstavitelný věk, stále se všechno posouvá dopředu. Existují například vložky elektronické. Mají programovací jednotku a její pomocí do té vložky naprogramujete, kterým klíčem půjde odemknout, který den, kterou hodinu. Jindy vás to nepustí. Nebo některé klíče vůbec nepustí. A naopak: když vsunu programovací jednotku do vložky, stáhnu si z paměti kdo kdy přišel nebo se pokoušel odemknout klíčem, který tam nepatří. Elektronický klíč je výhodný zvláště tam, kde se třeba využívá kartový systém a potřebujete ještě vést docházku. Tady totiž nepotřebujete žádné kabely. Ta vložka se sama napájí z klíče.

Existují také například zámkové vložky 2 v1, které si můžete sami přestavět. Máte k ní dvě sady klíčů. Jednu používáte, druhou schováte. Pokud se stane, že klíč ztratíte, nemusíte měnit celou vložku, ale jen vsunete do zámku speciální klíč, dodávaný spolu se sadou, otočíte jím v zámku z jedné strany, pak z druhé strany dveří a začnete používat klíče z té druhé sady. Ale zpátky už to samozřejmě nefunguje, to pak musíte k nám.“

V letech 2006 a 2007 získalo Zámečnictví Fábera dokonce i ocenění za nejvyšší prodeje v systému generálního a hlavního klíče, ale Fáberovi to během našeho pohovoru se vší skromností přejdou. Pro ně je prý největší odměnou spokojený zákazník, který se vrátí nebo je doporučí svým známým.

Andrea Bezděková