PORTÁL NA PODPORU UČŇOVSKÉHO ŠKOLSTVÍ A ŘEMESEL

Petr Rudolf Manoušek - poslední zvonař v Čechách?

Jediný český zvonař Petr Rudolf Manoušek se za zvuku zvonů snad musel i narodit. Jeho děda zvonař, jeho táta zvonař...

Činnost zvonařů v Čechách nezastavily války, neutloukl komunizmus, ale paradoxně přírodní živel.
Ze dne na den jsem přišel o zvonárnu, zemřela mi máma a najednou se všechno zastavilo. Sice všichni slibovali, že mi pomůžou, ale jediní zvonaři ze zahraničí mi byli schopní skutečně pomoci. My si po záplavách mysleli, že bahno vyklidíme, dům vyčistíme a budeme dál pracovat. Ale ukázalo se, že většina věcí je nenávratně pryč. Což byl především archiv sádrových odlitků, tedy všechno to, co máma 40 let dělala, zmizelo. Tenkrát volali kamarádi z Kongresu zvonařů, že to všechno v televizi vidí a že přiletí. A skutečně.. Z Holandska, Anglie, Francie mi přijeli v gumákách pomoc vyklízet. V září mě doslova unesli na kongres zvonařů v Birminghamu, sám od sebe bych nikdy nejel, ale později jsem pochopil, že tehdy to byla jediná cesta, abych se nezbláznil. V Birminghamu mi všichni do jednoho nabídli pomoc, že si můžu u nich dokončit zakázky, že mi dají k dispozici formy. Nejblíž to bylo v Holandsku, tak jsem se s nimi domluvil a začal jsem jezdit tam. Nejsem jejich zaměstnanec, nemám na to smlouvu, neplatím nájem – zavolám, kdy si potřebuju něco udělat, dojedu tam, udělám, co je potřeba a oni mi pak zpětně vyúčtují, co stály energie materiál a tak podobně, řeknou mi to a já to zaplatím. Všechno je to jen o ústních dohodách a funguje to. A když mám své hotovo, pomáhám jim na jejich zakázkách. Je to úžasná pracovní zkušenost, oni dělají trochu jinak, než já jsem zvyklý, takže od sebe máme vzájemně co okoukávat. Díky nim se také dostávám k zakázkám, ke kterým bych se jinak nedostal, jako je ten největší zvon světa pro Japonsko. Když měli Holanďané celozávodní dovolenou, jezdil jsem odlévat do Normandie, dva zvony jsou i z Rakouska.

Jak a kde dnes vznikají české zvony?
Zbraslavská dílna je zavřená, takže pracuji doma. Dělám tam výtvarku, to znamená, co bude na zvonu napsáno, jak bude výzdoba udělaná, odlití sádrových forem, vymodelování z plastelíny a odlití do vosku a pak si připravím písmenka, ornamenty, výzdobu, zabalím to do krabiček s vatou, utěsním, svážu, přelepím a vezu to do Holandska. V Holandsku udělám formu, zvon odliji a po odlití dělám výtvarnou výzdobu. Pokud je to klasický zvon, vezu ho zase zpátky sem a tady na něj kolegové kovář a tesař ve svých dílnách dokončí příslušenství, to znamená dřevěnou hlavici a kované srdce, zkompletujeme to a pak to instalujeme na věž. Pokud je to zvon, který se nehoupe, ale má bicí zařízení, jako třeba v Malostranské Besedě, tak se ten zvon veze z Holandska do Belgie, kde je zase firma, která dělá zvonicí zařízení, vyrobí mi tam kladivo, uděláme k tomu počítač s programem, přímo tam to zkompletujeme a pak to vezu instalovat k nám.

Jaká řemesla musí zvládnout zvonař?
To byste se musela podívat do mého současného živnostenského listu. Před rokem 89 jsme pracovali ve svobodném povolání a fungovali přes Svaz výtvarníků. V létě 89 jsem svou činnost hrdě nazval zvonař a v roce 92, kdy se zavedl živnostenský list, jsem měl v oboru činnosti zvonařství. Až do loňska, kdy jsem se dozvěděl, že živnost zvonařství byla už před několika lety zrušena a já vlastně podnikám neoprávněně. Vytvořil jsem tedy nový ŽL, který pokrývá oblast činnosti. No, je toho stránka – kovorytectví, modelářská práce se dřevem, kovem, zámečnictví, kovářství, tesařství, truhlářství, strojní výroba, fotografické práce, obsluha zvedacího zařízení, elektrikářské práce. Ale do daňového přiznání stejně píšu zvonařství.

Škola pro zvonaře neexistuje, jaké vzdělání jste zvolil vy?
S rodiči jsme o tom hodně mluvili a oni našli řešení, které mě se tehdy moc nezdálo, ale zpětně vidím, že pro mě to byla jediná cesta. Tenkrát jsme pracovali pod Svazem výtvarníků a to znamenalo být jeho členem. Abych se jím mohl stát, šel jsem na výtvarnou průmyslovku, obor řezbářství. Profesoři tam byli velmi vstřícní, většinou to byli sochaři, někteří chodili k nám na komise, takže věděli, která bije. Nechali mě trochu inklinovat ke kovu. Dělal jsem galvanoplastiku, věci, které souvisely s pokovováním součástí restaurovaného nábytku, intarzie, inkrustace, kování nábytku. Bylo tam modelování, výroba forem, práce s voskem a bylo to to nejbližší, co se dalo najít.

A doma jste pak získával praxi...
Byl jsem ve třetím ročníku když měl táta úraz s páteří. Bylo ale třeba pracovat dál, protože to byla naše jediná obživa. S drzostí mládí jsem byl přesvědčen, že to umím a dodělám to. Tak jsem začal díky vstřícnosti kantorů ve škole dělat na Zbraslavi a večer jsem jezdil za tátou do nemocnice, konzultoval s ním, co jsem za ten den udělal a nabíral zase instrukce na příští den. Naštěstí se všechny ty zvony, které jsem v té době dělal, povedly. Táta se pak vrátil do práce, ale už to nikdy nebylo ono - měsíc byl doma a pak zase půl roku v nemocnici a takhle to trvalo až do jeho smrti v roce 1994. Takže já jsem do toho vpadnul ještě před maturitou a od té doby nic jiného nedělám a ani mě nenapadlo to měnit.

Co všechno najdeme ve zvonařské dílně?
Technologie výroby zvonů zaznamenala jen minimálních změn. Ale my jsme na Zbraslavi pracovali tou stejnou technologií jako kdysi, což znamená, že je to hlína smíchaná s pivem, s kravskou srstí, obilnou plevou, kobylinci, konopím - to všechno se tam dávalo a to je technologie, která má svoje opodstatnění a v podstatě je nepřekonaná. Už to samo o sobě asi na návštěvníky působilo jako skanzen a když přišli v době, kdy byla roztavená pec, tak jako peklo. My ten zbraslavský barokní dům s pohnutou historií měli moc rádi, vždyť k takovému prostoru i tahle práce patří. Nelze odlévat zvony někde v hangáru. Musím uznat, že i v porovnáním s moderními postupy výroby, má ta tradiční leccos do sebe, co nelze překonat. Často dokázali víc než my dneska. Jak jinak si vysvětlíte, že zvony dokázali odlít, instalovat. Mě kdyby dneska někdo postavil před problém sundat Zikmunda z věže Svatovítské katedrály, tak je to obrovský problém i při dnešních technologiích. Tehdy to dokázali. A nemusíme chodit daleko – Týnský chrám – šest a půl tunový zvon z roku 1553 – dokázali ho vytáhnout nahoru…

Ve kterém historickém období se vyráběly nejkvalitnější zvony?
Hlavně v gotice a také v renesanci vznikaly akusticky špičkové zvony. V době baroka a rokoka převažoval názor, že zvon je nosič výtvarné výzdoby. Dávali větší důraz na výtvarnou stránku, takže povrch některých zvonů je zcela pokryt reliéfy a ornamenty, ale je to na škodu zvuku. Samozřejmě vývoj zvonového profilu jde ruku v ruce s firmou, která ho odlévala. Vždy existovali špičkoví výrobci a vedle nich ti, kteří měli pocit, že na zvonech se dá vydělat a jejichž výrobky nestály za nic. To platilo vždycky. Potom s tím zamávaly dvě válečné rekvizice. Často právě ty nejkvalitnější zvony nenávratně zmizely.

Váš děda založil vlastní továrnu v Brně – Husovicích už v roce 1908 jako první český zvonař. Vy jste v tuto chvíli posledním českým zvonařem..
Moje děti bohužel směřují nikam jinam a teď, i kdyby se objevil nějaký tovaryš, nemám ho kde učit. Takového učně je třeba vozit po věžích, aby mi podával kladivo, nechat ho zametat dílnu. Řemeslo se musí učit od píky. Zvonařství je celosvětově specifická profese. Amerika, Afrika ani Asie nemají zvonaře, Austrálie má člověka, který odlévá zvony do 50 kg, ostatní si vozí z Evropy. Ještě ze Zbraslavi jsem dělal zvony do Austrálie, Japonska, Korey, ale v malém rozsahu.

Na čem teď děláte?
Dělám na první zvonohře na věž v české republice. Bude to pro Sbor kněze Ambrože v Hradci Králové, který postavil architekt Josef Gočár. Ta věž je prázdná, nikdy v ní nic nebylo, ale jako by byla přímo zkonstruovaná pro zvonohru. Bude tam 50 zvonů, první už je na věži a teď sbírají peníze na zbytek. Pokud se to všechno podaří, bude to první klasická velká zvonohra s klaviaturou v naší zemi.

Andrea Bezděková

Převzato ze Zpravodaje HKP 2/2010