PORTÁL NA PODPORU UČŇOVSKÉHO ŠKOLSTVÍ A ŘEMESEL

Ferdinand Rendl - 99 let poctivé klavírničiny

Rodina Rendlů začala prodávat první piana už v roce 1911. Tak jako jméno Ferdinand, dědí se z otce na syna v téhle rodině i poctivé klavírnické řemeslo. Zatím poslední muž slavného rodu dostal sice jméno Jan, ale obor, ten mu zůstal.

Ferdinand Rendl, majitel firmy Rendl Piana, má obor doslova v krvi. Jeho babička, vzdálená příbuzná rodiny Petrof, vlastnila obchod s gramofony ve Vinohradské ulici. Se svým manželem Ferdinandem pak začali prodávat piana. Ferdinand, zdatný obchodník, získal exkluzivní zastoupení firmy Petrof a v roce 1924 zakoupil pro firmu Petrof dům v Rytířské ulici na Praze 1. Z té doby také pochází slogan: „Petrof od Rendla je nejlepší“. I druhá generace zůstala v oboru. Syn zakladatele firmy dokonce postavil kolem roku 1933 speciální malá piánka, určená pro děti, kterým velikost nijak neubrala na perfektním zvuku. Ačkoli jich bylo vyrobeno pouhých 11 kusů, ze světové výstavy v Bruselu v roce 1935 si odnesla stříbrnou medaili. Sídlo firmy byste v té době našli na prestižní adrese - ve Vodičkově ulici. V roce 1948 byl znárodněn jak dědečkův obchod v Rytířské, tak otcova firma ve Vodičkově ulici. Tu nahradilo Družstvo výrobců hudebních nástrojů IGRA a tatínek v ní dělal vedoucího. Ferdinanda Rendla, toho jména třetího, snad ani nenapadlo dělat něco jiného. Vyučil se u svého otce a 26 let ve „Vodičkovce“ pracoval. Potom byl zaměstnán na hudební fakultě AMU a na poloviční úvazek v České filharmonii. V osmdesátých letech absolvoval odborné stáže u firmy Steinway v Hamburku a v Berlíně. Pracovat samostatně se rozhodl začátkem roku 1989. V roce 1991 byl jmenován členem poradního sboru Českého muzea hudby.

Váš syn jméno nezdědil, ale přesto v rodinné tradici pokračuje...
Ferdinand Rendl: Já měl trošku problém, zda ho do toho uvrtat. Zajímal se o ekologii, počítače... Má spoustu kamarádů, kteří se chytli u počítačů a vydělávají minimálně dvakrát tolik, co on, a toho já jsem se bál. Až přijede kamarád v novém autě a já začnu mít výčitky, že jsem synovi neposkytl lepší povolání. Myslím, že ho dost přesvědčilo, když viděl poděkování, která dostali mí rodiče nebo prarodiče, vyznamenání z výstavy... On je typ člověka, který rád dělá něco, co není tak běžné. Myslím, že dnes jsme oba spokojení.
Jan Rendl: Od malička se v tomto prostředí pohybuji, táta mě brával na dílnu s sebou. Tak to nějak vyplynulo. Nebyl to můj sen, ale ani mě vlastně nenapadlo, že bych dělal něco jiného.

Platí ještě: co Čech, to muzikant?
FR: My si myslíme, že už moc ne, teď je to víc o spotřebním přístupu k muzice. Ačkoli co vím, tak o hudební školy se zájem zvyšuje, rodiče se snaží od malička vést své děti k muzice a v „hudebkách“ mají poměrně plno.

Mít doma piano už asi není takovou chloubou, jako bývalo?
FR: Dnes k hudbě všeobecně převládá spotřební přístup a platí to i o pianech. I koupěschopnost obyvatel je menší.
JR: Já si spíš myslím, že je to o prioritách než o koupěschopnosti. Dnešní priority jsou auto, dům, kuchyň... Piano je koníček a ten už je v žebříčku dole. Investice do takových věcí nejsou v módě. Pokud srovnávám ceny nástrojů v meziválečném období s tehdejšími platy a cenami, i tehdy bylo piano luxusem, ale priority byly úplně jinde. To je největší problém. Vždyť každým rokem skončí nějaká firma na výrobu pian, protože není poptávka.

Co všechno firma Rendl Piana nabízí?
FR: Specializujeme se na generální opravy – opravy rezonančních desek, úpravu strunového přetlaku, nové struny, kladívka, klávesové položení, opravy mechanik a klávesnic a jejich seřízení-regulaci. Opravujeme dokonce i položení ze slonové kosti – to je dnes vzácnost, protože ze slonoviny se už nesmí vyrábět. Děláme povrchové úpravy, zajišťujeme přepravy, půjčujeme krátkodobě nástroje, např. na koncerty, ale i dlouhodobě, třeba na rok dva. Samozřejmě také ladíme, ale naše hlavní síla je právě v renovacích starších nástrojů a restaurování i historických klávesových nástrojů.
JR: A samozřejmě repasované nástroje také prodáváme. Je to taková alternativa k novým nástrojům – jejich cena je plus mínus poloviční a přitom jsou v kondici nového nástroje. Navíc mnohdy jsou ty staré mnohem kvalitnější nebo mají lepší zvuk než ty novější.

Kdy se vlastně vyráběla nejlepší piana?
FR: Všeobecně je známo, že nejlepší nástroje s nejhezčím zvukem se vyráběly v meziválečném období. Dřív měli majitelé skladové zásoby dříví, které pak bylo pořádně proschlé. I dnes vyrábějí některé firmy kvalitní nástroje, ale i přední hudebníci dají přesto přednost „meziválečným“ klavírům. Ale to se samozřejmě netýká jen českých výrobců.

Kam si můžeme přijít poslechnout kvalitní nástroje?
FR: Výborné klavíry jsou v České filharmonii, na Akademii múzických umění. Do kvalitních nástrojů investovali třeba v Severočeské filharmonii, kde mají nový koncertní klavír Steinway, stejně jako v plzeňské konzervatoři.
JR: Když hovoříme o Steinwayi - to je hlavně značka, prestižní jméno. Ale dnes už jsou výrobci, kteří se co do kvality dají srovnávat, jen to jméno není tak vyhlášené. Mezi takové patří například Steingraeber. Kvalitní nástroje si můžete poslechnout také v naší Pianotéce, a samozřejmě si tam na ně také zahrát a více se o nich dozvědět.

V Pianotéce?
JR: Díky výstavě na AMU jsme se seznámili s hudebníkem Jakubem Zahradníkem a společně s ním jsme vymysleli Pianotéku. Myšlenka je v tom nabízet netradiční, kvalitní, exkluzivní nástroje lidem v příjemném prostředí. Otevřeli jsme netradiční prostor – byt, ve kterém je umístěno sedm zrenovovaných nástrojů. Čas od času tam pořádáme akce s programem pro cca 25 lidí. Posedíte v příjemném prostředí, poslechnete živou hudbu a prohlédnete, vyzkoušíte a porovnáte piana z různých období. Třešničkou na dortu jsou 2 perfektní křídla Steinway téměř 100 let stará. Do Pianotéky se ovšem po dohodě můžete podívat kdykoli. Stačí se předem objednat a pak se vám po celou dobu věnuje pan Zahradník nebo někdo z nás. Jedná se o soukromou návštěvu, vy máte šanci strávit s nástroji intimnější čas, nikdo cizí vás neruší. Je to důležité, protože nástroj kupujete jednou za život a je potřeba tomu věnovat čas, neuspěchat to. Více informací na www.facebook.com/pianoteka.

To jsou určitě příjemné stránky vaší práce. Kdy jste si udělali nějakou další profesní radost?
FR: Nejvíc jsme hrdi na naši výstavu, kterou jsme uspořádali loni v červnu na Akademii múzických umění. Ve spojitosti s Europiano Congress, který se koná jednou za tři roky, pokaždé v jiné zemi. Nám se to podařilo jako první postkomunistické zemi a zdařilo se, ocenili ji i odborníci ze zahraničí. Na výstavě bylo 17 nástrojů z našeho majetku, které jsme renovovali a tři zapůjčené. Nejstarší vystavený nástroj byl postaven v roce 1710 a nejmladší v roce 1940. Některé byly zdobené bohatými řezbami a jiné krásnými intarziemi. Ale také jsme renovovali tři tátova malá piánka a k příležitosti tohoto kongresu napsal Prof.Vladimír Tichý skladbu Kvadratura kruhu, speciálně pro tři děti, hrající na tato piánka. Dlouhotrvající a bouřlivý potlesk po koncertě byl pro nás všechny nádhernou odměnou.

Často hovoříme o renovaci. Co všechno pro takovou práci musíte umět?
JR: Je toho spousta – truhlařinu potřebujete při práci na povrchu skříně. Pak je tu práce s kovy – se strunami, litinovým rámem. Práce na mechanice a klávesnici vyžadují až hodinářskou přesnost a zručnost. Tohle řemeslo je ale také o estetice a kráse odvedené práce. Ten vizuální efekt je zde hodně důležitý, není možné něco odbýt.
FR: Naše práce opravdu zahrnuje mnoho řemesel. Musíte být truhlář, zámečník i lakýrník. A třeba historický nástroj nemůžete stříkat. Tam přichází ke slovu ruční politura, a to je hodně náročná věc. Takových, kteří tohle umí, je dnes opravdu málo.
JR: Ale neobejdete se ani bez síly. Zatímco klávesnice se vyrovnává na cigaretové papírky, při výměně ladicích kolíků potřebujete velké dvoukilové kladivo.

Je snadné naladit piano?
FR: Určitě to potřebuje mnoho let praxe. Budoucí ladič musí dobře slyšet, ale nejen to, musí ten tón umět dobře usadit. Třeba jeden z našich vážených a dlouhodobých klientů, pan Suk, slyší velice dobře, ale piano naladit si netroufne.

Je vás v oboru hodně?
FR: My si dlouho mysleli, že málo, ale kolega zjistil, že se tím u nás živí asi tři sta lidí. Ale těch registrovaných, kteří to dělají skutečně na úrovni, bude tak deset, patnáct.

Jak se dá získat pro vaši práci vzdělání?
FR: Syn má Střední uměleckoprůmyslovou školu hudebních nástrojů a nábytku v Hradci Králové, kde se učí jak výroba nástrojů, tak nábytku. Ale ti kluci, když na školu přijdou, jsou velmi mladí a pořádně nevědí, co vlastně chtějí doopravdy dělat. Takže je ta té škole velká „úmrtnost“ a poměrně malý zájem ze strany rodičů dávat na toto řemeslo své děti. Absolventi umějí teoreticky stavbu piana, trošku zregulovat pianino, ale na klavír už v učebních osnovách místo není. Toto řemeslo je poměrně složité. Když vyjde ze školy, měl by tak nejméně šest let pracovat u nějaké renomované firmy a pak teprve začít podnikat.
JR: Co do teorie, je škola dobrá, na to při práci v dílně čas není. Škola navíc spolupracuje s firmou Petrof, proto je zaměřena na výrobu nových nástrojů, a člověk se díky tomu dostal i k něčemu jinému. My tady děláme hlavně opravy. Stavba nového nástroje a oprava už postaveného, to jsou dva různé obory. Takže za tuto možnost jsem rád. Ale nebýt praxe tady u táty, neměl bych šanci se to všechno pořádně naučit.
Mnohem lepší systém mají například v Německu, kde učni chodí na školu už z firmy. Střídají v intervalech praxi a školu a ta teorie se jim tak samozřejmě učí mnohem lépe. Ten učební obor trvá také tři roky, jako u nás, ale oni toho zvládají mnohem víc. A také mají výhodu, že výrobců i klavírnických firem je tam víc než tady.
FR: Náš Český klavírnický svaz je členem evropské unie klavírnických svazů Europiano a snaží se pořádat exkurze do různých evropských továren, i do škol. Našim cílem je zvyšovat úroveň klavírnictví.
Bohužel dnes absolventi – a platí to i o absolventech Konzervatoře a ladičské školy Jana Deyla – si hned po studiu zřídí živnostenské oprávnění a začnou podnikat. A bohužel jejich práce, pokud to není ladění, nemůže být bez potřebné praxe dost kvalitní. Přitom z Deylovy konzervatoře vyšli dobří ladiči, kteří ladili i ladí pro rozhlas, Českou filharmonii. Mají k tomu blíž, mají citlivější sluch. Ale ať dělají jen ladění. Není ideální, když se vrhají do oprav.

Nově jste začali spolupracovat i s Hospodářskou komorou hl. m. Prahy...
V rámci projektu Řemeslo žije! se společně s pražskou Hospodářskou komorou pokusíme vytvořit rekvalifikační kurz, který by byl formou nástavby, kde by si zájemci-klavírníci mohli doplnit své dovednosti. Byla by to hodně složitá práce, ale stála by určitě za to. Přál bych si, aby tu vyrostla řada kvalitních řemeslníků, kteří budou odvádět poctivou práci. S tím souvisí snahy Českého klavírnického svazu, aby i ladění bylo řemeslnou nebo koncesovanou živností a mohl je tak dělat jen člověk, který to skutečně umí a je v tom vzdělaný. Ubylo by fušerů i nespokojených zákazníků. Zákazník totiž nemá šanci zjistit, zda člověk, kterého pouští ke svému nástroji, tomu skutečně rozumí. To je nutné změnit.

Povědomí o vašem řemesle není asi příliš vysoké?
JR: Zákazník, má-li problém s pianem, automaticky vyhledá ladiče. Vůbec nemusí tušit, že existuje klavírník. To je celospolečenský problém – povědomí o naší profesi. Když jsem někomu ze spolužáků řekl, že budu klavírník, nevěděli, co to vlastně je.
Rádi bychom, aby se to jednou změnilo. To jsou ale velké cíle, na které při práci není čas.

Andrea Bezděková

(převzato ze Zpravodaje HKP)
Převzato ze Zpravodaje HKP 1/2010