PORTÁL NA PODPORU UČŇOVSKÉHO ŠKOLSTVÍ A ŘEMESEL

Radek Zachariáš

Jestli si vysoká ševcovina hledala svého mistra, našla ho zaručeně v Radku Zachariášovi. O své práci mluví zaníceně a rád, presto váží každé slovo a vy získáte neochvějnou jistotu, že se stejně láskyplným rozmyslem přistupuje ke každému stehu na svých ručně šitých luxusních botách.

Ševcovské řemeslo jste si vybral už na škole?
Ne, vyučil jsem se zámečníkem – mechanikem, ale po vyučení jsem se začal rozhlížet, co by mě vlastně mohlo uživit. A zjistil jsem, že mezera na trhu by tu byla: opravy obuvi. Měl jsem v práci kolegu, který se opravou obuvi zabýval na amatérské úrovni a já se inspiroval a práci okoukal. Chlapi v továrně tenkrát vyráběli takové ty kovové podpatky, které při chůzi pěkně klapaly, ale dlouho vydržely, takže to chtěl kdekdo a o opravy obuvi byl tím pádem obrovský zájem. V té době se jednalo o živnost volnou, dalo se začít bez problémů. Sehnal jsem si informace a začal opravovat obuv. To bylo hned po revoluci.

Není těžké„přešaltovat se“ z jednoho oboru na jiný?
Není to těžké, když k tomu máte předpoklady. Jakékoli řemeslo vyžaduje manuální zručnost a pečlivost. To jenom lidi si rozdělují práce a škatulkují je jako: ty jsi švec, ty něco jiného. Ale všechno je to o ruční řemeslné práci. Jestliže jsem schopen pracovat s ševcovským nářadím, jsem schopen stejně tak pracovat i v jiném oboru. Jen k tomu nemám detailní informace a nejsem v tom sběhlý. Na druhou stranu můžete dělat spoustu věcí, ale nikdy to nedotáhnete daleko. Zůstanete povrchním všeumělem, nedosáhnete kvality, mistrovství. Zastávám názor, že člověk by se měl i ve svém oboru specializovat, aby mohl být dobrý. Obuvník je totiž široký pojem.

Kde jste sháněl potřebné nástroje?
Nástroje jsou u těchto řemesel problém, protože už se nevyrábějí. Řemesla, která se takovou výrobou zabývala, už dávno neexistují, zanikla. Shánělo se to z různých pozůstalostí, spousta se toho zachránila a my si to pak mezi sebou různě obchodovali a vyměňovali. Základní věci si člověk sehnal celkem bez problémů a zbytek se dával dohromady postupně. Jenže tahle práce není jen o nářadí. Když to není v rukách, dobré nástroje to nezachrání. Tahle práce se dá v podstatě dělat s minimem nářadí. Důležitá je zručnost, kterou dosáhnete praxí.

Zjistil jste tedy, že tudy cesta povede, že vás práce s botou baví. Kdy jste ale začal cítit, že nazrála doba pro vlastní výrobu obuvi?
To byl velice dlouhý proces. Ušít botu mi přišlo strašně složité. Ale časem jsem získal informace, zjistil, že už mám leccos za sebou a že by to třeba mohlo jít. Měl jsem štěstí na zákazníka, který mě vyhledal a vlastně mě k tomu sám přemluvil. Podle oprav poznal, že nejsem obyčejný švec, ale že to chci dělat pořádně. Podpořil mě. Společně jsme překonali počáteční problémy, přimhouřil oko, když se to nepovedlo. Měl jsem velké štěstí. Člověk se při své práci dostává do několika fází – nejprve ví, že to je strašně těžké, pak získává informace a zručnost a nabude dojmu, že to vlastně nic není, a když se do toho pustí, zjistí, že se to snad ani nedá zvládnout. Když ale překoná tuhle fázi, najednou to jde úplně samo. Ale to už je člověk mistr.

Modely bot, které šijete, vymýšlíte sám nebo je kopírujete?
Začínal jsem kopírováním, protože tím se nejvíc naučíte. Pak si přidáváte různé detaily, vtisknete tomu kus své osobnosti a postupně si troufáte víc a víc. V této oblasti je těžké vymyslet něco nového, protože pánská luxusní obuv je hodně konzervativní, tam se extravagance nehodí. Moje klientela vyžaduje decentnost a eleganci. Inovace v této oblasti je dlouhodobým procesem, změny se dají dělat po malých kousíčkách a zvolna.

Kterou z fází výroby bot si nejvíc užíváte?
Nejradši mám, když se bota šije, když se sešívá spodek. Ruční práce, kdy prošívám rámy – to mě bavilo už v době, kdy jsem boty spravoval. Ale smířit se musíte se všemi fázemi, naučit se mít práci rád a ne se tím trápit. Jak říká klasik, není umění dělat, co vás baví, ale nalézat zalíbení v tom, co děláte. Tady obzvlášť. Je tu spousta etap, které nejsou záživné, ale musíte je překonat, abyste se dopracoval k výsledku. Jinak to nejde. Šití obuvi zahrnuje ohromnou škálu činností. Od navrhování, kdy sedíte u stolu a kreslíte modely, přes fázi, kdy jste jak krejčová: pracujete s jehlou a nití, šijete. Když se upravují kopyta, jste jako truhlář, pracujete se dřevem, brousíte – musíte to zkrátka zvládnout všechno.

Jste vyhlášený tím, že používáte ty nejkvalitnější materiály.
Nejkrásnější jsou totiž jen ty nejlepší a nejkvalitnější materiály. Kvalitní materiál si musíme nechat posílat, nemůžeme každou chvíli jezdit do Francie nebo do Německa. A když ta zásilka dojde a vy ji rozbalíte, to je nádhera. S každou kůží se doslova mazlíte, protože to je skutečně něco překrásného. A ta vůně... Rozdíl v kvalitě pozná i laik, o tolik je to zřetelnější. Bohužel v Čechách v tuto chvíli nelze sehnat kvalitní materiál. Pátrali jsme v koželužnách po republice i ve Zlíně, ale všichni se zaměřili na pracovní obuv a pokud chce člověk něco opravdu kvalitního, má smůlu. Musím ale přiznat, že shánění materiálu mě na téhle práci baví nejmíň. Bohužel nejsem na obchodní jednání jazykově vybavený.

Máte přehled, kolik lidí se u nás živí ruční výrobou bot?
V republice jenom já a můj kolega. Pak je tu ještě pár ševců, kteří se živí vším možným – šitím divadelních, šermířských bot a mezi tím se snaží sehnat nějakou luxusní zakázku. Jenže takoví ševci, protože dělají všechno, nemohou nikdy dosáhnout té pravé kvality. Nemají šanci se vytříbit, dostat do sebe eleganci. Na to musí být člověk opravdu úzce specializován, zaobírat se tím, žít tím. Teprve, když to pořádně dostanete „do oka a do ruky“, začnete se zlepšovat. My sami vidíme, že boty, které jsme dělali před třemi lety, zdaleka nejsou tak elegantní jako dnes, byť kvalita šití zůstala stejná. Tvary, vyváženost, kompozice - to do sebe zkrátka musíte dostat, což se vám, pokud děláte spoustu jiných věcí, nepodaří. Já proto nepřestal ani s opravami, protože se mi tím dostává do ruky spousta bot od předních světových výrobců. Díky tomu, že mám možnost tu botu rozebrat, podívat se, jak je dělaná, se dál učím. Myslím že ti, kteří boty vyrábějí, ale nechtějí je spravovat, dělají chybu.

Jak dlouho trvá výroba páru bot?
Od měření nohy až po předání jsou to až tři měsíce. Stalo se, že to trvalo i déle, ale snažíme se, aby to bylo do tří měsíců. Výroba má takzvané technologické pauzy - například po mokrých procesech nebo na vyschnutí lepidla. Je v tom započítaná i doba, kdy kopytář vyrábí kopyto. To je třeba profese, která tu jakž takž ještě funguje, ale bohužel těm lidem chybí cit pro eleganci. Když třeba vidíte kopyta od Italů, to je jeden tvar hezčí než druhý, doslova inspirují. Kopytáři ve Zlíně jsou zvyklí dělat ortopedii nebo běžnou konfekční botu, aby to bylo co nejvíce lidem, takže úplně ztratili schopnost udělat botu hezkou. Ono je to precizní, sedí to, ale chybí tomu šmrnc. Než kopyto definitivně upravíme, uplyne spousta času. Pak se musí udělat pořadí zákazníků, do toho zkoušky, přizpůsobení času zákazníka...

Kolik párů obuvi jste schopni vyrobit za rok?
Já sám vyrobím průměrně 2 páry bot měsíčně. Převážně ruční technologií to ani nezrychlíte. Jedině strojově, ale takovou cestou já nechci jít. Znamená to na stroj si půjčit. Abyste dluh splatili, musíte boty rychle prodávat, nacpete je do obchodů a zákonitě začnete časem slevovat z kvality. A jsme úplně někde jinde, než chceme být.

Jaký je člověk, který si u vás nechá šít boty?
Víte, nechávat si dělat věci na zakázku je jakýmsi vrcholem duševního luxusu. Ti lidé k tomu zrají. Dostanou se na určitou úroveň, a myslím tím právě úroveň duševní, kdy mají peníze a vědí, že je musí utratit, že musí dát někomu dalšímu vydělat. Takový člověk si přeci nepůjde kupovat věci z továrny. Proč by to dělal. On má na to, aby se věci přizpůsobovaly jemu, aby podtrhly jeho osobnost. Tím, že si nechává věci vyrábět u malých živnostníků, dál podporuje naši ekonomiku. V tom je ohromné uvědomění. Dělala to dřív i šlechta – podporovala řemesla a řemesla vzkvétala. Každý bohatý člověk by měl k takovému uvědomění dozrát. Měl by dospět k tomu, že pozná a ocení kvalitu a tu bude vyžadovat. Jedině tak se ji zase řemeslníci naučí odvádět. Je to ale dlouhá cesta na obou stranách. Kolikrát vidíte člověka, který vypadá jak hastrman, má na sobě boty od Vietnamců a sedne si do Mercedesu. To je strašné.

Už jste přemýšlel o tom, že si jednou vyučíte svého nástupce?
Určitě, až mi bude padesát, možná víc, začnu si vychovávat svého pokračovatele, budu mu postupně předávat všechno, co jsem se naučil. Celý život něco buduju, získávám jméno... Pak umřu a co? Nářadí si rozeberou kolegové, známí a jméno zanikne. To by se mi nelíbilo, byla by škoda všeho úsilí. To já naopak chci, abych byl slavný, aby moje jméno neslo takovou kvalitu, že ti lidé sami budou chtít pokračovat a nenechat značku zaniknout.

Ševcovský sen?
Ten souvisí s předchozí odpovědí. Nechci dělat až do smrti. Až budu starý, chci hezky žít s vědomím, že idea, kterou jsem vytvořil, pokračuje dál a funguje. To bude úžasný pocit...

Andrea Bezděková

(převzato ze Zpravodaje HKP)